|
I. turnus
OSKAVA 1993
Bylo - nebylo, dávno tomu již. Žil byl kdes kdys nějaký, či nijaký :-), Fidel, který pevně zastával svůj názor, že nějaké tábory pohrobků ROH jsou pěkně na nic, jóó dejme tomu pravý tábor na louce v lese u potůčku a pod stany - to je jiná, ale ty změkčilosti v chatkách a s teplou sprchou, tssss, fuj, hanba. Taková změkčilost může být leda pro Lubiny a ne pro takového drsného starého brontíkotrampa, kterým se Fidel ve svých dvaceti letech bezesporu cítil. No dobrá, jede tam spousta známých tváří, pro jednou se nic nestane a krom toho na první tři týdny prázdnin stejně nemám co dělat.
Zcela neznalý poměrů, jsem těsně před táborem ještě zajel na tři dny za Šéfem do Muchovic, takže na tábor jsem dorazil pěkně nevyspalý a unavený. Nu což, nejsme béčka, tak jdem na to. Věci dostávají spád, ještě mi Hrdlička senior představuje mého praktikanta a už najíždí autobusy před tábor a sypou ze sebe kufry a hroznou (neřku-li děsivou) spoustu dětí. Vyfasoval jsem druhý nejmenší oddíl kluků a odvádím si je ubytovat do chatek. Hned po obědě vyrážíme směrem na Třemešek si někam lapnout, zahrát nějakou tu hru a hlavně máme do večera vymyslet název oddílu. Pomalu se smiřuji s tím, že mým svěřencům politická výchova nic neříká a pojem Fidel jim je naprosto cizí a proto si myslí, že mé jméno je odvozeno z dle právě probíhajícího animovaného seriálu "Včelka Mája" a je pevně svázáno s pavoučicí Fidlou. Po marné půlhodině se vzdávám a začínám reagovat na oslovení "Fidlo". Další rána přichází ve formě názvu oddílu. Čekal jsem nějakou těžkou romantiku ve formě názvu např. Jaguáři, Káňata, Dravci atd., ale mí boboušci si vybrali prachobyčejný název "Rošťáci" a i ti co ze začátku měli jiný názor se postupně přidávají k většině, až tento název prochází jednohlasně. Co se dá dělat, mé tužby ustupují demokracii a já se snažím zkrotit náhlou přehršel divokých nápadů mých svěřenců - namátkou například, že náš oddíl se bude poznávat podle toho, že budeme mít všichni funkční praky a hrst šutrů. V těhle specialitkách se obzvláště orientuje Vašek, vnuk správce tábora, který se pomalu stává nepsaným vůdcem mezi boboušky. Naštěstí se už dostáváme k potůčku a kluci se plně soustřeďují na stavění hrází a uzavírají mezi sebou "kartelové" dohody, že ti co postaví hráz nahoře, tak až ti dole budou potřebovat víc vody, tak oni jim část své hráze vypustí. Uklidněn poklidnou atmosférou, se na mně projevily předchozí dny z Muchovic a já jsem nedopatřením na pouho pouhých deset minut usnul. Okamžitě mne však probral hlasitý výskot. Mí svěřenci skáčou ze spadlého stromu přes potok do jednoho místa s naplaveným bahnem a brilantně do něj zapadají po kolena, vydatně přitom podporováni mým praktikantem. Pochopil jsem, že praktoš není tím člověkem, který mně bude pomáhat. Vše jsem patřičně rychle zarazil a vyrazili jsme nazpět - však už bylo na čase, večerní nástup jsme stihli tak tak. Postupně jsem zjišťoval, že mí svěřenci jsou čím dál tím rozdivočenější, neovladatelnější a na mé pokyny poněkud nereagují (a to dosti poněkud) a já najednou nevím jak na ně. Po večeři se najednou začal rozléhat povyk kolem mých chatek a při zjištění, že kluci objevili na jedné z našich chatek ze zadu hnízdo vos, tak jsem se honem někam dekoval - jako správný asthmatic mám v těle i správně zakódovanou alergii na vosí bodnutí. Leč zjevil se můj přízrak Vašek a s pokřikem: "To je náš vedoucí, on je všechny zabije!", mne táhnul v čele narůstajícího hloučku dětí k oné patřičné chatce. Kolem mně bylo již na třicet dětí a já jsem pochopil, že není úniku. Marně jsem zkusil coby poslední záchranu zdůraznit potřebu nejakého malého žebříku, abych se k onomu pohlednému hnízdu dostal, ale všechny naděje zhatil Vašek: Já vím kde jeden děda má", a už ho s dalšími třemi kluky přitáhnul. Se sehnaným zdvojeným pytlíkem jsem začal svou pouť vzhůru, postavil se na předposlední příčku žebříku a jelikož byl krátkej, tak jsem se snažil plazit po chatce k vosímu hnízdu ve štítu. No, ať to nenatahuji, prostě po menších obtížích (přiběhla Sněhurka, vedoucí nejstaršího oddílu a zároveň medička, a začala komíhat s žebříkem, na kterým jsem se sotva držel: "Fideli slez, jseš alergickej a já tě zachraňovat nebudu") jsem křečovitě svíral hučící pytlík a kráčel s ním (už za doprovodu skoro celého tábora) k potoku, kde jsem opatrně propíchal pytlík jehlou (ať z něho vyprchá vzduch, protože kdyby se v nějaké bublině dostalo ven pár vosiček, joj ...), navalil na pytlík velký kámen a postavil k němu hlídku z mého oddílu (který se zde svědomitě vystřídal), aby po dobu dvou hodin nikdo ten kámen neodklopil. A oddíl byl můj ..... ;-)
Co dodat, kluci poslouchali jako hodinky, praktikant se čím dál častěji ptal, jestli ho budu potřebovat, že by odpoledně šel s osmým oddílem (což jsem mu milostivě vždy dovolil, protože stejně mi byl k ničemu) a velký tvrďák Barošík, který za žádnou cenu nechtěl jet na žádný trapný tábor, zde strávil jako návštěva přes 10 dní. Jednoduše a prostě - stali se z nás TÁBORITÉ.
P.S.1: ... bez reptání jsem si zvykl i na změkčilosti, které jsem odsuzoval na začátku. Ona taková teplá sprcha po studeném deštivém dni ... jojky joj ;-)
P.S.2: Nakonec náš oddíl ty praky měl - mini, ale měl.


































