Hned první večer (den předtím než přijely ratolesti svých rodičů, naši trapiči a světlá budoucnost národa - vše v jednom obsazení),když jsme si četli přihlášky svých svěřenců, kde bylo napsáno do kterého sportovního oddílu kdo chodí a já jsem byl euforicky naladěn,protože to vypadalo na hvězdnou sestavu,jsem prohlásil, že s tímto oddílem dokážu všechno. Cituji: "Těm když o půlnoci řeknu, že venku pálí slunce, tak se půjdou opalovat pod vlajkový stožár." Toho se hned chytl Peťa Suchánek (jinak též BIG PETR) se slovy: "A o co?" Nakonec jsme se shodli na velkém šampusu. Když konečně udeřila noc N a půlnoc N+1 nastoupily mé děti (plus má maličkost s praktikantem a Borůvkou)na pláž,rozprostřely si ručníky, natřeli se UV-faktorem (aspoň 10 - hrozně připalovalo) a pět minut se všichni (až na jednoho - ten blil a byl od dané drasťárny osvobozen) pečlivě snažily chytit bronz. Měly tedy obdiv, protože byla celkem dost podstatná kosa. To ladné tělo v popředí, je mé pohozené zcela rozpláclé JÁ.



Na tábor se taky přijela podívat Světlanina dementní sestra. Že to není možný, že to přeci je Světlana ?! Kdo se opovažuje pochybovat o slovech velkého Fidela,ať mi dá vědět! Nejenom že si to vyřídím s ním sám o sobě,ale ještě to na něj prásknu Světle (a to teprv bude tóčo). Panebože lidé uvažujte - pravda, je tu jistá podoba (to nepopírám), ale Světla přeci vůbec není dementní (to by taky ještě tak scházelo - stačí že je učitelka). Naopak o její vyrovnané a oduševnělé povaze svědčí to, že se o svou ubohou vyšinutou sestřičku starala a že ji půjčila na hřišti i stopky na hraní. Čest jejímu starostlivému ONA.





Na druhou stranu nutno přiznat,že příliš drsné okolnosti surového táborového života dělaly s námi své. Každý večer jsme se scházeli na tzv. "místě trpících a trvale postižených" kde jsme si rukama volně převykládali nejotřesnější zážitky dne. Na snímku je právě zachycen následující rozhovor:

postava sedící uprostřed,jinak oplývající láskou k všem lidem: "No co ti budu povídat."

na pravém kraji lidový hrdina Talanda odpovídá: "Nic nechci vědět"

svoji neúčast na právě probíhajícím odpovědným rozhovoru mezi jíž dříve představenými      osobami projevuje svým blaženým stupidním výrazem blahosklonně působící Bermen

Své komplexy,které jsme si pečlivě střádali (a hýčkali) v průběhu dne, jsme si zcela zvrhle léčili na nejrůznějších nachomejtnuvších se lidech a předmětech. V tomto případě to byli knoflíky. Zde se opět potvrdila má zvrhlá povaha útočit na slabé a pokud možno osamocené cíle. V tomto případě zatímco ostatní se vrhli na celý houf kulatých roztomilostí, můj primární cíl byl poněkud malý a osamocený knoflíček (pro barvoslepé podotýkám,že je zelený), který byl od hlavní skupiny odříznut a posazen v zájmové (v tomto případě "cílové") oblasti poněkud více vpravo, což je ostatně krásně patrno z následujícího snímku.









Jistí lidé byli už natolik rozpáleni z úspěšných léčení komplexů na blíže (radši) nespecifikovaných (kupodivu též nezpacifikovaných) předmětech, že potřebovali výrazným způsobem zchladit. Byli však natolik zcela posedlí léčením svých zakomplexovaných neduhů a tvrdili, že vyvolaná vřelost jim dělá natolik dobře (ani se jim nedivím - sám jsem si ji ordinoval), že byli ochotni zchladit si pouze minimální (a tudíž zcela zanedbatelnou) část těla, čímž nezodpovědně balancovali na samotné hranici, kdy ještě měli jakouž takouž kontrolu nad ovládáním (a hlavně potlačováním) svých mrzkých temných pudů. Ostatně ono balancování posuďte sami.






Ovšem nejenom my jsme se činili. Důkazem toho je můj oddíl, který se jednoho odpoledne sešel u jednoho stolu. Ne že bychom měli něco na projednávání (v těchto věcech jsem byl neúprosný - neprojednávat, jednat) a ani stůl nebyl z těch nejkulatějších. Ne,mí šapmioni přišli sportovat. Vzali to pěkně od podlahy (spíš míček pořád zvedali od podlahy) a s plným nasazením, který ostatně, jak vidíte, se zračí v jejich tvářích, se dali do velkého klání. Na snímku jsou zachyceni v době, kdy jsem už dávno pochopil, že turnaj mezi těmito esy není zcela (a to úplně) reálný. Tudíž je na fotce vidět,že jedno z dvojčat (nepoznám zda Jirka nebo Pavlík) právě podává, zatímco jeho dubler stojí vedle (vyčnívající kšiltovka). Vysoký počet hráčů kolem stolu není zapříčiněn jejich kvalitou, ale tím že se právě začalo. Tak ať se vaše oči pasou.

Vedle her, dětí, písní a jiných capin jsme samozřejmě nezapomínali na své duševno, které jsme rozvíjeli (samozřejmě tím správným směrem) na vyší úrovně našich duševních horizontů a tím posunovali své duše dál a dál v poznávání všehomíra. Jednou z těchto akcí byl pietní večírek k uctění památky mého starého žlutého přítele Kim-Iersena. Při této příležitosti jsme u jídla vzpomněli na duševně vyhládlí severokorejský lid, který právě přišel o pořádný žvanec. Taktéž jsme všichni podepsali smuteční tryznu, kde jsme vyjádřili své hluboké rozčarování žlutému lidu, že si nechali odejít tak velkého ideového vůdce. To já svůj lid nikdy neopustím a nedovolím aby lid opustil mne! Na snímku je zachycen kout tradic (že není vidět - bodejť by byl vidět,když před ním stojí Ala), kde se vedle sebe pěkně tulí kubánská a severokorejská vlajka (o broňťovi ani nemluvě).

Na příští fotce je nádherně vidět upřímné pohnutí, které nás opanovalo na tomto večírku. Všichni pozorně naslouchají našemu vedoucímu výstrojního skladu, který právě barvitě líčí podstatu všeho - v čem byla mravní síla žlutého dělného roztomilého prťavoučkého (leč mravně velikého) lidu. Vhodnou kulisu této nezapomenutelné chvíle dotváří Ondra, který je právě zcela hluboce ponořen do bezedného rozjímání o velkém odkazu jěště většího malého Kim-Iersena.