Tak jsme zde. Zatím prozatimně sami. Naši malí roztomilí (prý) trapiči dojedou až zítra (spíš by se místo "až" mělo napsat "už!").Zatím co někteří mysleli na své mrzké přízemní cíle,jenž se týkaly sobeckých starostí o uskladnění vlastní mrzké tělesné schránky mezi čtyři stěny, kterým by mohli říkat "moje" chatka, my s Barošíkem jsme už znárodňovali.Bleskově jsme přemohli nepřítele,kterého jsme mimochodem nemohli najít (asi už o nás věděl a schoval se) a dobytou chatku prohlásili za majetek všeho lidu (kromě těchto lidí: ... atd.) a byli jsme velmi dojati, když nám nečekaně všichni s vděčnosti za tento čin chatku věnovali.Nejdřív jsme nechtěli,ale když začali všichni brečet,slitovali jsme se a nastěhovali se dovnitř.Prostí, srdeční a košatí lidé.Ach!

A už je to tady. Přijely autobusky! Přivezly děti! Móóóc dětí! Co budem dělat?! Sonduju oddíl a nacházím postupně zalíbení ve svých boboušcích.Postupně zjišťuji,že mám oddíl plný silných osobností - jedny dvojčata, skauta, pár karatistů, Wermachta (pro jeho oblíbenou zuřivě maskovanou košili) a dalších pár ideálně rodiči vychovaných dětí. Ostatně posuďte sami. Takhle vypadá oddíl, když se vrátí s bestiální hry a je těsně potom (a před obědem) nahnán před objektiv.


Každý správný den začíná na buzerplace.Svoji účast na tomhle dění jsem přenechával buď praktikantovi nebo některému z hostů, jelikož mám svatou povinnost umožňit všem lidem aby co nejvíce poznali na vlastní kůži a tak se vnitřně obohatili a poučili, přičemž vnich mazaně potlačuji pocity,které by u nich (přiznejme si to) mohli lehce vzniknout, a to že by se mohli cítit vedle mého JÁ nepotřební a na nic.Tudíž touto činností jim dokazuji, že přeci na něco jsou a že mají ve společnosti své pevné (snadno nahraditelné)místo.Ne že bych je nechával bez dozoru - velmi rád jsem na ně dohlížel z lavičky. Zdá se,že nejlépe stvořený pro tuto činnost je věčný idol všech žen,velký a nesmrtelný lidový hrdina Jiří Talanda. Mé děti mu záhy po rozvičkách začaly říkat "hodný strejda Jiřík".

Na buzerplace byl vždycky správně drsný a tvrdý ...







Během čtvrtého dne tábora jsme začali stavět teepee (dle odborné literatury čti "týpí"). Kvůli malým dětským vyvrhelům jsme záhy museli změnit mezi námi důvěrný název "týpíčko" za slovní obrat, který by ty zpustlíky neuváděl k nepravostem - proto záhy na to se nejdrsnější nadávkou na táboře stalo to nejdrsnější co kdy opustilo lidská ústa a naši hubu - znělo (teď se Vy psychicky labilní připravte na krajně slizký odpor) to "TY VIGWAME". Jak mrzké. Fuj! Ke stavbě tohoto atypického dílka však bylo zapotřebí pár pravých zálesáckých jedinců a tak (zní to podivně a neskutečně) pod tíhou argumentů se do pracovní činnosti protentokrát vyjímečně zařadila i organizačně-dohlížecí složka. Tak dobře - já to řeknu po lopatě. Byl jsem nucen pracovat.


Uznáte,že to byla pro nás,demokratické vedení,zatraceně namáhavá práce. Ale stálo to za to. Až na to, že ta tyčovina měla být původně opravdu odkůrována - je docela možné, že by se nám pak štipky (pro jinak slangově smýšlející kraje škvoráci) nemotaly po týpíčku. Jelikož to zdůrazňuji, je jasné že se motaly a to dost podstatně. Ale přesto tato stavba století (uvažuji o zavedení osmého divu světa) byla na takové úrovni, že Mayské a Egyptské pyramidy se skromně krčily v jejím stínu. Tato stavba, která mimochodem byla posvěcena mým zázračným a nečekaným pracovním duchem, se záhy stala kultovním místem našeho vedení (a buďme adresní - byl to hlavas Orlí pero, jinak rytířským jménem Orlí brko z Orlího hnízda), které zde mocně čarovalo. Hlavas měl velký štěstí, že Fidel coby socialistický vůdce nevyznává přízeň církvi, jinak by dozajista svolal koncil a v tom případě rozsudek by nemohl znít jinak - UPÁLIT !!!