I bylo rozhodnuto, že ve středu ráno přesně v devět hodin vyrazí dítka nám svěřené na poučný výlet za poznáním a to prosím pro tentokráte do aragonitových jeskyní v Teplicích nad Bečvou. Po jedné simulaci a velkých přípravách nakonec jsem byl nucen překvapeně konstatovat, že opravdu vyrážíme přesně v děvět a to v plném počtu, což jsem sice přijal jako fakt, ale s údivem. Ještě letmé foto v hradní bráně od dvorního fotografa Kyblíka (jukni do leva) a můžeme vyrazit. Trasa byla svědomitě naplánována po modré značce vpřed, krátkou spojkou po zelené na červenou, v Teplicích uzřít vše záhodné a po červené až na Helf zpátky. Přesto Šéf den předtím oznámil svým svěřencům, že tam dojdem výše uvedeným způsobem, ale zpět se z Teplic dostaneme vlakem. Ale když říká ...

Hned po startu nás překvapila Lea, která místo batůžku měla přes rameno hozenou velkou koženou tašku a po dalším kilometru i fakt, že ty svačinky co byly na výlet připravené, tak nadále dlí v naší hradní spižírně, přestože naše MY jsou zde. Zkoumavě jsme se podívali se Šéfem na sebe a oběma nám došlo, že v naší dvojici (Kyblík zůstal na hradě) se nenajde nikdo, kdo by nazpět pro kýžené občerstvení zaběhl. Tento incident proběhl paradoxně velmi bezproblémově, neboť výletníky ani nenapadlo, že by vlastně na nějakou svačinku měli nárok. Způsobně natáhli krok a zvláště menší kluci vyrazili, jako když lovecký pes chytí stopu.



Po urputném přesunu, kdy jsem jen horko těžko dohonil čelo našeho pelotonu a dohlédl na to aby neminuli rozcestník, jsme dorazili do Teplic a poohlíželi jsme se, kdeby se co dalo sezobnout. Ono bez těch svačinek se ani není čemu divit, že? Naštěstí naše motospojka byla už den předtím očíhnout situaci a prosondovat zdejší restaurační zařízení a její závěr byl: "Ve všech třech se dá najíst, ale v té poslední mají točenou kofolu". A to rozhodlo! Paní hostinská nás uvítala, že my jsme určitě ti, co mají objednáno těch patnáct porcí smažených sýrů s hranolkama a že už je má nachystané. To nás trošku zarazilo, protože Kyblík (kdo jiný mohl být tou motospojkou) krom oné věty o kofole taky říkal, že prakticky ať se rozhodnem na místě, že všude jsou nám ten sýr ochotni udělat. Jestli to domluvil v ostatních hospodách stejně jak v této a v každé z nich na nás čekalo patnáct porcí smaženého sýra, tak popravdě řečeno po tom jsme radši ani nepátrali.



Napůl napapaní (zas až tolik toho nebylo) jsme zamířili k jeskyním, cíli našeho putování. Plni očekávání jsme sledovali na hodinkách, kdy nastane čas naší prohlídky a přitom Šéf jen tak mimochodem utrousil, že teď šel s minulou výpravou takový kluk, takže my dostaneme támhle tu hezkou průvodkyni. Nevím jak to ten kluk dělá, ale opět měl pravdu. Ve stanovenou dobu mladá kočena zvolna vstala a zavolala: "Kdo má lístek na výpravu v půl?" Po odtržení části lístku půvabnou ručkou jsme se hrnuli po schodech do podzemí a tam stál takový ráčkující kluk, naše krasavice k němu přišla, řekla mu: "Jsou všichni", a odešla ;-(



Po návštěvě jeskyní jsme se vrhli do víru lázeňského života. Šéf všechny obeznámil se zázračným léčivým pramenem, já jsem si dal postupně během čekání na kolonádě svých pět kopečků zmrzliny a jednoho pierota (čímž jsem spokojeně konstatoval, že jsem se doobědval) a nadešla chvíle návratu. A zde se zcela nečekaně objevili decentní potíže, které nikdo, ale vůbec nikdo, nečekal. Naše nebohé děti ze zcela neznámých důvodů chtěli nazpět vlakem. Divné. Naštěstí naše vysvětlovací taktika, že teď bychom čekali v Teplicích na vlak, pak na vlak v Hranicích a nakonec by nás čekal pochod z Lipníka jen o málo kratší něž odsud na hrad, slavila úspěch. Jak prosté - na jednu stranu se jemně přidá kilometrů a na kýžené straně rozhodnutí se jemně ubere a vynde z toho rozumné vysvětlení, které nakonec akceptují všichni a my vyrážíme zpátky po červené. Hurá! Ještě se na chvíli zastavujem v Teplicích u obecního úřadu kde mají nainstalovaný informační dotykový displej a jak záhy zjišťuji, není napojený na lokální soubory, ale pěkně rovnou na internet. Z radostí ukazuji několika harceřům s pýchou svoje stránky, ještě chvilku se snažím aspoň decentně víceméně neúspěšně zahladit stopy po svém brouzdání a teď už skutečně vyrážíme na zpáteční cestu.



Na zpáteční cestě se dohromady nic nestalo, pokud nepočítám že Denis hnán kombajnem utíkal do lesa a tři děvčice se nám zdržely vzadu a já jsem se pro ně byl nucen vrátit. Všechno však zdárně vedlo k toužebnému cíli. V družstvu se sice tedy na chvíli začala z únavy projevovat nervozita (proč to nepřiznat - i Scott a Amundsen měli občas své chvíle ;-), která se projevila zejména během očekávání opozdilců na kládách, kdy to vypadalo, že Beatka přebírá velení (a sní soudce lynč), ale vše nakonec dobře dopadlo.



A zde je Kyblíkem zachycený
   šťastný návrat výletníků.

     Vše dobré - zdrávi došli!