Naše pracovní nasazení bylo přímo úměrné naší pracovní četě. Ono i vedení hradu bylo trošku zaskočeno složením naší skupinky, neboť Šéf nahlásil broňťácký tábor a místo očekávané skupiny mladých svalnatý ch lidí, kteří samozřejmě dychtí po namáhavé práci, kterou by mohli učiniti pro hrad, tu najednou bylo seskupení ze čtyř větších holek, jedné o něco menší ;-) a tlupy malých kluků. Samozřejmě nesmíme zapomínat na naše trojité již dospělé MY, ale i zde bych byl opatrnější. Kyblík byl totiž nejen svým srdcem ale i celým tělem poután k naší hradní kuchyni a taktéž k roli zásobovače (zde musím vyjádřit pár vřelých obdivných slov - jeho kuchařský um opět předčil naše očekávaní, jediná výtka zní: "do čočkové polévky skořice nepatří!") a my dva se Šéfem jsme už tlupu brigádníků ve dvou nedokázali nasimulovat. Obzvláště když jsme vyrazili s křovinořezami na "Saigon", kde jsem déle než dvě a půl hodiny nevydržel. V duchu jsem zavzpomínal na broňťárny v Muchovicích a opět si připomenul, že alergie je jen pocit, který nic neznamená. Známé muchovické heslo "když nemůžeš, můžeš ještě třikrát" mne neustále připomínalo, že v sobě mám neustále skryté rezervy. Z větších pracovních počinů bych mohl ještě vytáhnout naši asistenci při výměně vodního čerpadla z vrtu hlubokého něco kolem 60metrů, za přítomnosti mraků vos, které jsem bojázlivě sledoval (ta má alergie není jen na trávu, že). No, abych zas až tak nedramatizoval, tak musím říct, že vosy chvílemi mizely - mizely vždy když se na scéně objevila letka sršňů. Inu práce ve vedru u studny má vždy něco do sebe - ostaně něco o tom prohodil i ten instalatér u jeřábu, který ze dva zásahy od vos koupil (teď si tak říkám, že asi doslova ho citovat tady nebudu). Smůla bohužel spočívá v tom, že ani u jedné z těchto prestižních činností jsme nebyli zachyceni do naší fotodokumentace. Búúú.... ;-(



Naši svěřenci nastoupili do své první pracovní činnosti hned na druhý den po příjezdu, to je v neděli ráno. Ještě jsem si dělal srandu ze Šéfa, že nás budou v pekle čerti šťouchat vidlema, protože v neděli i Pán Bůh odpočíval a on nás místo do kostela žene na robotu. Ve skutečnosti jsem se ale celkem těšil, protože někteří jedinci byli příliš rozpustilí už předchozí den a někteří dělali binec ve věži až do tří do rána ( a malá nápověda - starší holky to paradoxně nebyly). Ne že bych byl nějakej pes, ale dával jsem si patřičnej pozor, aby největší provinilci neseděli furt bokem a nekoukali se, jak ostatní dělaj. Vždy sem je po nějaké době decentně vyzval, ať si vemou od toho či onoho hrábě nebo lopatu a vystřídají ho. Že by to mělo nějakej úspěch jsem ani nepředpokládal - vždy párkrát hodili lopatou a pak se opírali o své pracovní náčiní, jak ti nejlepší profesionální makáči na stavbě, ale stále byli ve střehu 8-) . Jen ať ví co je únava a tuto noc pěkně chrní a nedělají cipoviny, nehledě k tomu jak ostatní udržet u lopaty, když by viděli, že jiní nemusí, no ni ?! Bohužel v tom kde se vzal tu se vzal konečně dorazil Šéf, který do té doby řešil náš další postup se správou hradu, zhodnotil situaci a poslal Davida spát. Má rozmluva se Šéfem bokem o výchovném prvku tohoto kroku nebyla vyslyšena a já jsem si uvědomil, že vlastně tady nejsu na svém táboře a hlavas je Šéf, tak hold budu muset uctívat jeho ideu a s rozmrzením jsem se stáhnul.




Pokud zde píši o pracovním vytížení našich svěřenců, tak nesmím samozřejmě opomenout napsat o činnostech, za něž si vysloužili pochvalu a slova díků ze strany vedení hradu. Jde především o neúnavné leštící komando, jenž voskovalo vše kovové na hradě a vše následovně patřičným způsobem vyleštilo. Taktéž příkladné hlídání v expozici stojí za zmínění, natož po tom strážní služba při kontrole lístků při vstupu na druhé nádvoří. Co se nás týče nesmím opomenout pomocné pracovnice v kuchyni, zejména pak vrchní a jedinečnou kráječku cibule Beatku. Tu musím vůbec patřičně vyzdvihnout, neboť pokud při její prosbě na táboře na Oskavě 2005 o to, zda by nám na příštím táboře mohla dělat praktikantku (o čemž jsem měl velké pochybnosti), tak nyní bych ji bral všemi deseti. Samozřejmě musím v oblasti Kyblíkových pomocnic ještě zmínit Niku a především Denise, který chtěl na Helfštýně pomáhat úplně ve všem a někdy až moc ;-) .





Na závěr ještě jedna fotečka, na níž je vidět, že i já jsem se rád přidal se svým mícháním jedu do jídla. A to prosím se širokým úsměvem. Ale to už je k tomuhle tématu "pracovního nasazení" opravdu ve stručnosti vše.