I letos padlo rozhodnutí vyvést naše svěřence z hradebních zdí a poskytnout jim obohacení ve formě získání hodnotných informací o dalších zajímavostech a pozoruhodnostech našich luhů a hájů. Po kratším přemýšlení padlo rozhodnutí, že letos to bude jen procházka Lipníkem nad Bečvou s průvodcem. Poněkud jsem posmutněl, neboť tato procházka byla opravdu jen "procházkou" a postrádala ono kouzlo celodenního výletu a rovněž patřičné kilometráže. Na druhou stranu jsem se musel přiklonit k názoru Šéfa, že Lipník jsme vždycky už dřív jen proběhli od vlaku nahoru na Helf a tak ho prakticky neznáme. Dobrá, poznáme. Stejně ale v skrytu duše tajně doufám, že pokud bude nějaký další tábor na Helfu příštím rokem, tak se mi dostane svolení protáhnout jeho účastníky dle mapy na Hostýn, což není kilometrážně nic moc, ale za to je to okořeněno oním kouzlem, že na Hostýn nevede turistická značka, takže je tu spousta prostoru pro kufrování. Těšte se děti, dostanete do těla ;-))

Nadešel den "D", čas "T" (o minutáži se radši bavit nebudu) a my jsme po obídku vyrazili. Sbíhali jsme z kopce dolů do Týna a v bříšku nám roztomile nadskakovala hrachová polívčička s opékaným rohlíčkem, která se při nadskakování úspěšně míjela s bramborovou kašičkou a uzeným masinkem. Ech, to bylo veselo! Plni nadšení jsme se vřítili na náměstí v Lipníku a já se Šéfem jsme šli omrknout informační centrum a nahlásit, že ta naše grupa teda jako čeká u té kašny. Odměnou nám byl roztomilý úsměv naší budoucí průvodkyně. Chudák, ještě netušila co ji čeká.

Prohlídka byla opravdu velkolepá a přínosná. Samotného mne překvapilo, co jsem všechno o Lipníku nevěděl a na zvonici jsem taky ještě vlastně nebyl. Postupně jsme se dozvěděli o Lipníku, o jeho zvonici, o katovně, o židovském hřbitově a synagoze a skončili jsme na zámečku (respektive v jeho zahradě). Naši adolescenti sekali dobrotu, akorát s přibývající dobou se muselo vynaložit více úsilí, aby se ztišili, když průvodkyně hovořila, ale s tím se vlastně dalo by se říct dopředu počítalo. Průvodkyně mluvila postupně čím dál roztržitěji, ale to se není čemu divit. Taky by mi rozhodilo sandál, kdyby nějaký polák vyskočil z řady, vyfotil by mne z půl metra, pak o dva kroky ustoupil a za hlasitého pochvalného mručení dalších poláků by ukazoval svůj úlovek na displeji. Nesmím rovněž opomenout trojici nohsledů ve složení Clinger, Danek Kapusta a Kuba, kteří neúnavně procházeli za průvodkyní celým městem ve vzdálenosti jednoho kroku tak (skoro mi to přišlo jak hra honem položit nohu tam, odkud ona jí právě zvedla), že kdyby naráz zastavila, tak je smetena. Když se připočte to, že na zvonici, kde nám bylo sděleno, že nemáme manipulovat se zvony, jsme děti uhlídali, ale polskou krev (která si divoce říkala o něco akčnosti a pohybu zvonů) uhlídat nešlo, nesmíme se divit průvodkyni, že na konci už byla poněkud roztržitá.