Jak už se dalo dopředu očekávat, rovněž i letos si podpůrný team nemůžu vynachválit. Tím mám na mysli samozřejmě kuchyň a novinku tohoto roku - letos jsme dokonce měli i zdravotníka (tedy vlastně zdravotnici - což je dobře. Já nějak totiž radši zdravotnice než zdravotníky. Asi su taký jiný ;-).

Ano, papáníčko jak má bejt, chuťově nastaveno dle mých představ (jenom Segedinský gulášek z bůčku mi moc nevoněl, ale to není problém kuchyně nýbrž můj, když už jsem taková tlamička rozežraná) a i polské části osazenstva se velmi dařilo (viz. foto č.1). Někdy ty naše polské pobratimy musí člověk opravdu litovat - rajskou neznají, hrachovku neznají, čočkajdu neznají a co hůř - smažený sýr neznají (nepředstavitelné). Však se taky Vojtek bije do hlavy (viz. foto 2). Když se to tak veme, tak o životě v hradní kuchyni se nemusím ani moc rozepisovat - níže uvedené fotky mluví za vše. Čiší z nich spokojenost a vděčnost spokojených strávníků (tudíž potažmo i našeho boha Šéfa), je na nich vidět hloubání Vrtulky a Lenky nad účtováním, dokonce zde spatříte přípravu dortíku no ale hlavně je všude vidět spousta vaření a plno ochotných pomocníků (ať už malých či velkých). Jediné co nefungovalo (ostatně jako rok co rok) bylo mytí nádobí služebními oddíly. Ale s tím už teď nic nenaděláme. Snad příští rok ...


Jak už jsem v úvodu naznačil, tak letos Šéf provedl personální navýšení a tentokrát s námi zde žila a byla dokonce zdravotnice slyšící na jméno Zuzka. Vhodnost Šéfova výběru posuďte sami dle přiložené fotografie (foto č.1). Důležité je, že náš bůh Šéf byl spokojen, což je vidět na dalším snímku, kde je zachycen poté, co požil kouzelný lektvar z rozpuštěného calcia, zamíchaném kuřecím pařátkem, dochuceném netopýřím chlupem z levého ucha a samozřejmě vypitém jak jinak než za úplňku o půlnoci. Další fotografie už jsou celkem nezajímavé. Na jedné se naše felčarka spokojeně usmívá při pohledu na louku plnou zraněných dětí (ty její nevyjímaje) a na druhé posedává za trpícím pacientem Gemziem, kterému před chvílí sundala z bolavých zad pytlík mražené zeleniny. Tato mražená zelenina se mimochodem stala hned po rozpustném calciu nejoblíbenějším táborovým léčivem a velmi jsem trnul strachy co se hrozného přihodí, když jsme ji dva dny před koncem tábora snědli.

Jednoho dne odpoledne se stala naprosto nepopsatelná věc, která zasáhla polskou část naší výpravy. Teď tedy nevím přesně zda to byl druh amoku, či nějaké závažnější onemocnění (něco jako mexická-prasečí chřipka, tak toto by byla polská). Jisté je, že Zuzka tento syndrom nedokázala po dobu jedné hodiny dostat pod kontrolu, takže u polské části našeho osazenstva propukla hrozná chuť k činorodosti a přitom do cesty se jim přimotala hradní kuchyně. Situace byla o to horší, že veškeré nasazení nejsilnějších osvědčených medikamentů, jako calcium a mražená zelenina, naprosto selhalo. Jediným štěstím bylo, že toto onemocnění zřejmě nebylo infekční, neboť mne sedícího s rukama v kapsách žádná touha býti aktivně činným nedrapla. Syndrom nakonec (zaplať Pán Šéf) po hodině vyprchal, což zachránilo hrad pro brontíky, jinak oni by ho dostavěli a my bychom neměli kam a proč jezdit.