Jak už všichni víme, tento rok se na Helfštýně dokončil přerod našeho zbožňovaného a tolik uctívaného Šéfa ve vyšší božskou bytost a tudíž je zcela samozřejmé, že na Helfštýně toto všudy přítomné božstvo nebude papkat jen tak něco nedokonalého, mrzkého a nedej Bože (v doslovném překladu: "nedej Šéfe") obyčejného. Proto osazenstvo letošní kuchyně bylo vybráno opravdu zodpovědně a naštěstí pro mne, nevytvářelo jen ambrózii, ale taktéž plnohodnotné pochoutky pro nás obyčejné smrtelníky (neřku-li, vedle velkého Šéfa, pidižvíky). Tím samozřejmě nechci hanět velkého (do slova a do písmene) kuchaře roku předešlého. Musím však popravdě uznat, že zatímco v roku předešlém jsem rozhodně netrpěl hlady a krmě byla poživatelná a v naprosté většině i chutná, tento rok co jídlo, to jsem si byl ochoten vždy jít přidat. Až je mi stydno, jak Fidel pro kus žvance pozapomenul na svého loňského druha v dobrém i zlém. Odpusť ó veliký Kyblíčku.


No a jelikož všechno bylo pořád nechutně pozitivní, všechno fungovalo a všechno běželo, bylo zapotřebí trošku záškodnictví, aby se to nějak vyrovnalo. Této nelehké a obětavé práce jsem se (jak jinak) ujal sám. Hned na prvním snímku jsem zachycen obávaným paparazim Gemžou, jak obtěžuji a marně se snažím navádět dělný lid ve službách kuchyně k nepřístojnostem. Vše však bylo marno a mé záškodničení nepřineslo žádné ovoce. Opět jsem byl převálcován pozitivní energií kuchyně - v tomto případě mne přebyli několika plechy tiramisu, což jsem opravdu na žádném táboře zatím nezažil. Taková rozežranost! Naštěstí Martin předvedl něco z tradičního pojetí - očistil píchále na opékání a táborníci nafasovali špekáčky. Rovněž technologie výrobny pokrmů se oproti loňsku těžce změnila. Žádný plynový sporák na propan-butan, ale poctivá polní kuchyně. Je fakt, že pro takové množství lidu by ani jinak vařit nešlo. O to větší hold skládám k nohám mistrům (tedy vlastně mystryním - nemůžu pořád jen šplhat u Martina) kuchařským, neboť ačkoliv bylo vše uvařeno rychle a hned, nestalo se, že by někdy něco bylo rozvařené či nedovařené. Prostě papka mňamka. Ono to taky bylo uměním přikládat, jak je vidět na fotce. Nebudu zde uvádět jméno, aby to nevypadalo, že někomu zde nadržuji (malá nápověda, je to ten kdo nese dřevo ;-), ale komu čest - tomu čest. Hold kdo umí, ten umí ...


O pomocníky v hradní kuchyni nikdy nebyla nouze - však se také podívejte na první fotečku, jak je díky tomu vedení kuchyně spokojené. Pomáhala spousta ochotných velkých, malých i nejmenších rukou. Ale jak je vidět z poslední fotečky, ne každá ruka nad kuchyňským stolem chtěla býti nápomoucnou. Třeba zde je zdokumentováno jak ruka nenechavka odebírá pracovně vytížené nebohé Vrtulce pracně nakrájené kousky sekané přímo od nože.



K následujícím snímkům není co dodat. Prostě naprosto spokojení strávníci. Někteří si samým nadšením brali knedlíky s rajskou omáčkou i do auta (a jak říká chůva v Princezně se zlatou hvězdou na čele: "...a zpívali si. Jé to byla doba."), Gemžo smutně v Arafatově hadře kolem krku přemýšlí, zda si může jít přidat a naže božstvo se ani nemohlo na lavičce dopočítat porcí uzeného masa na talíři. A to nemluvím o harceřích, natož pak ještě o těch mladších ...




Myslím si, že i kuchyň musela být spokojená. Vždyť vařit pro vděčné hladové krky (já jsem například papkal za dvě věci, co na nich sedí hlavička) a vidět jak vše mizí, to musí být jen a jen radost.. Až na pár drobných zraněních, jako byl Vrtulčin prst (viz. zde přiložené usměvavé foto), se v kuchyni při výkonu služby nic nestalo a i harceři přežili svou pomoc při krájení různé zeleniny nožem bez úhon. Sice tyhle věty mi připomínají, že na nártu své pravé nohy mám stále i tři měsíce po táboře dvě jizvy od opaření, které jsem si nádherně vymodeloval při slívání vody z brambor, ale to bylo mimo výkon služby a nikdo holt nemůže za to, že jsem tak šikovňoučkej.