... do druhého měsíce s rozvahou

Nechci se chlubit (brání mě v tom vrozená skromnost po tatínkovi), ale v poslední době dělám jen a jen samé pokroky. Krom toho, že s tatínkem a maminkou chodím na pravidelné vycházky do CHKO Pomoraví a jízda v autě už je pro mne nudou, tak jsem ještě zjistila, že tou věcí co na ní mám tu svoji chytroučkou hlavičku (zase pouze vrozená skromnost mi brání toto téma rozvinout) se dá pořádně otáčet a zvedat, tudíž se dá parádně rozhlížet. Akční rádius dohledu pak je plně úměrný výšce nosné osoby a to já zas si už patřičného koníčka umím najít. Také jsem zjistila, že pokud chci vyluzovat nějaké zvuky, tak to nemusí být jen ryk nebo brebeňtění, ale člověk může i výskat. Pravda, poprvé jsem se trošičku lekla, co je to za zvuk a co se mně to vůbec podařilo, ale nyní už je to pro mě brnkačka.

Vítání občánků

Můj věhlas a popularita pomalu přestaly růst aritmetickou řadou a vydaly se směrem ke geometrické a tak není divu, že se o mne začali už zajímat i na olomoucké radnici. A hned zhurta, že abych se přišla někdy ukázat, dala pokec atd. - no, znáte to. Já však nejsem jen tak kde kdo, aby se mnou hned někdo šteloval, ale když pánové z radnice poslali zvací dopis a v něm i povolenku pro vjezd na náměstí, blahosklonně jsem svolila. Táta s mámou se vzali za ruce, mne šoupli do sedačky a jelo se. A aby té slávy nebylo málo, tak se pozvali ještě na tu parádu dědečci s babičkama. Trošku se mi dotklo, že se to novými občánky jen hemžilo - to kdybych věděla, že ta sláva není jen kvůli mě, tak se jim na to udělám dáreček do plíneček. Ale co už, zas to asi důležité aspoň trošičku bylo, když i přerovský dědeček s babičkou dorazili za včasu - sice jen o pár minut, ale stihli (vše mi teprve pak bylo jasné, když jsem uviděla autíčko kterým přijeli, zaparkované až u radnice, ačkoliv vyjímku dostalo jen naše autíčko, nu což). Nějaká mládež nám zazpívala písničky, zahráli k tomu na kytaru, paní něco drmolila, pán nás přivítal, vrzli mne do nějaké kolébky (jako by postýlka doma nebyla lepší), vyfotili jsme se (při té příležitosti mne silný tatík Fidel málem vykmitl z kolébky) a hajdy domů, nebo budu sršet netolerancí (... a dost hlasitě). Na památku toho, jak jsem to všechno přečkala, jsem si odvezla nějaké památeční listy, míšana a dečku a tatínek týden řádně porouchaná záda, jak se snažil se mnou v sedě kolébat za doprovodného zpěvu té omladiny. Odpoledne jsem všechny přítomné vzala na procházku a šli jsme to zapít. Ale hlavně že teď už vím, jak vypadá holomócká radnica .... a o tom to je!