Tak jak jistě víte, tak se mi tento měsíc narodil bratříček (abych byla přesná 1.10.2009 v 5.01 ráno a to na chlup přesně), ale víc podrobností najdete samozřejmě pod tlačítkem "Davídkovy prvofotečky". Teda vám povím, vlastně nejdřív bylo kolem toho nějakých okolků. Maminka byla v nemocnici, tatínek za ní jezdil a já byla na "prázdninách" u babičky. A pak nadešel den, kdy mi dovolili jít se na svého nového brášku taky juknout. Celou dobu mi říkali jaké to bude fajn, že když jsou dva, tak si spolu lépe můžou hrát a jaké prý teprv spolu dokáží lumpárny. No už jsem se těšila. Radostně jsme s tatínkem vyběhli schody v takové budově a zaťukali na pokoj, kde měl bratříček s maminkou postýlku. Maminka mne přivítala, ale bratříček ležel na opalování pod nějakou lampičkou v jiném pokoji u sestřiček, takže jsem si pro něho museli dojít. Nadšeně jsem poskakovala vedle maminky a tatínka a pak to přišlo - maminka nesla nějaký raneček, který se občas pohnul, občas vřískl a hlavně jen tak ležel. S tím si mám hrát a lumpačit !? Pochopila jsem, že než tohle si se mnou začne hrát, tak se o to budu muset hodně hodně starat. Ach jo - další starosti.

Ale ani při těhle starostech neopomínám dál pracovat na sobě. Například jsem objevila sportovní disciplínu "skok z křesla na gauč" a musím velmi skromně podotknout, že jsem v ní velmi úspěšná. Samozřejmě občas je i nějakej ten pád - maminka s tatínkem si dokonce po jednom větším už mysleli, že s touhle formou sportu ustanu, ale to se poněkud zmýlili. Bydlím snad s něma už nějakej ten pátek a oni mne furt neznají či co !? .






... práce, práce, práce. Však to vidíte. A když není práce, tak je nějaká starost o toho našeho malého mrňouska. Ještě že má Davídek takovou hodnou sestřičku jako jsem já - být tu někdo jiný, tak tedy opravdu nevím. Každý večer musím toho našeho Davídka vykoupat a hlavně polévat z kelímku vodičkou, popřípadě mu z toho kelímku dělat botičku a dávat mu ji na nožičku. Nejhorší je, že sotva dokoupu Davídka, tak mi tatínek vymije vaničku a já musím v předsíni ještě umejvat mimina, protože ty to koupání od Davídka odkoukali a ted chtějí taky.






Taky jsem si uvědomněle připomenula, že jsem občan a šla jsem demonstrovat svoji příslušnost k tomuto státu 28.10. s lampiónkem v ruce. No v ruce ... Byl trošku moc těžký, tak ho nesl nakonec tatínek. Teda on stejně nesl i mne na koníčkovi - jednou rukou držel lampiónek, druhou rukou přidržoval mé nožičky (prý abych nesesedla za jízdy) a do toho pořád něco pokřikoval o tom, že mám posunout panence nožičku, že přes ni na jedno oko nevidí. Nadělá, že? A jak mám asi tak tu moji hadrovou copatici držet, když taky chce všechno vidět, že?


Toť za tenhle měsíc telegraficky vše.
                                                            Vaše Nelinka