Měsíc za mnou. Uf!

Můj druhý měsíc poznávání začal naprosto nudně a nezajímavě. Krom toho, že se na mne přijel podívat strejda Jirka a obě babičky a že přerovská babička mě byla třikrát pomoci hlídat mamince (nechápu proč mě hlídaj, dyk ještě neumím běhat a zas tak daleko se nedostanu), se vesměs nic neděje. Akorát jsme začali jezdit už na procházky, táta mi občas zahraje na kytaru (říkají, že jsem u toho klidnější, když mi hraje - tak se vždycky trochu uklidním, aby měl radost. Kdyby jen hrál, tak by to fungovalo, ale on i u toho vyluzuje zvuky, kterým máma říká zpěv. Ale klid, přežiju to.) a já se naschvál nechávám uspávat čím dál tím obtížněji. Už jsem taky přišla na nějaký triky, kterými dokážu oblbnout všechny dokola, ale ty samozřejmě říkat nebudu. Akorát co mě nejvíc štve, tak to je, že všichni říkaj, že taková vedra jsem ještě v bytečku neměli, chodí si tu polonazí a já musím být v těch růžových nesmyslech až ke krku.

Mé první turné

Zprávy o mé obdivovanosti byly už natolik všudypřítomné, že se nakonec dostaly i k mé maličkosti. Právě proto jsem se rozhodla vykonat svoji první koncertní šňůru za účelem navýšení popularity u svých fanoušků a fanynek, kteří za jediný pohled na mne jsou schopni učiniti cokoliv. A tak jsem po dva víkendy cestovala dům od domu, byt po bytu a za sebou nechávala fascinovaný dav a plné balíčky papírových plíneček (jiné autogramy ještě neumím). Turné bylo vyčerpávající, vždy ke konci dne jsem už dokonce ztrácela hlas, ale co bych pro své publikum neudělala. Jenom mne trošku mrzelo, že já se snažím, dřu jako šroub, jdu z náruče do náruče, rozdávám úsměvy, nechávám si osahávat mé vypracované svaly a ovace si prosím za mne sklízí tatínek s maminkou. Nepochopitelné, že?






Hostýnské vrchy - Rusava

Díky nějaké tradici, kdy se tatínek s maminkou poznali na nějakém výletě, mě nebohou, čerstvě šestitýdenní, táhli do nějakých hor. Tatínek Fidel tvrdil, že je tam někde polní cesta, která sice není nic moc a má poněkud větší převýšení než by bylo zdrávo, ale rozhodně by se mělo po ní jít dostat na hřeben. Skutečnost, jak už to tak bývá, byla samozřejmě někde jinde. Bývalá cesta byla pěkně rozorána a zatravněna. Takže ze dvou možností jít jinudy (což by ale také znamenalo vrátit se k autu a začít úplně jinak) nebo prodrat se navrch, tatínek vybral tu správnou. Vzhůru. Sice to vypadalo, že přijde kočárek o všechny kolečka a ten pán, co se drze vydával za majitele louky (lépe řečeno drnoviště po kterém jsme jeli) a který nám poslal za paty toho hodného pejska, měl taky nějaký divný poznámky, ale nakonec jsme se nahoru úspěšně dostali. Tatínek teda mě s kočárkem do největšího kopce nesl (a maminka nezůstávala s pomocí pozadu), ale ten štěkající a kolem nás pobíhající pejsek urychlil jeho krok a tak i když kočárek vypadal, že se rozpadne, nakonec zvítězila kvalitní polská práce a vítězství bylo naše. Já jsem dělala způsobně, že spinkám, aby nikdo z rodičovstva nemohl říct, že stresuji. Znáte to, vždy to odnese ten nejmenší. No prostě - vytřesená, rozlámaná, ale obohacená - už vím co je to tradice ;-))