Tak, můj věk se překulil do nového měsíce a hned taková událost. Nevíte o čem mluvím? Mne to taky chvíli trvalo, než jsem přestala být vyjukaná. Stále to dost dobře nechápu, ale říká se tomu "VÁNOCE". Vše začalo tím, že tatínek byl nějak už dlouho doma a nechodil ráno pryč do té práce. Ráno jsem se probudila a křeslo bylo odsunuté a v rohu stál takový nazdobený pichlavý stromeček. Potom jsme měli slavnostní oběd, při kterém se mi snažili nasadit na mou chytrou hlavičku nějaký červený nesmysl, ale po několika pokusech jim došlo, že v této domácnosti ráda vyhrávám já a tak toho tedy nechali. Najednou se po obědě ozval zvoneček a když jsem po čtyřech doběhla do obyváku, co se zase jako děje, tak byly staženy žaluzie a ten stromeček svítil. K tomu pod stromečkem leželo spousta věcí, které tam prej natahal nějakej malinkej chlapeček, comu říkaj Ježíšek. Hned jsem ho politovala, protože tolik věcí určitě neunes najednou a musel navíckrát. Krom toho k nám musel specielně dřív, protože tatínek říkal, že chodí až navečer, ale ať si z toho nic nedělám, že my máme s ním ještě jedno dostaveníčko večer v Přerově. A jak řekl, tak se i stalo. V Přerově byl taky, ale asi hodně pospíchal, protože ani tady jsem ho neviděla. Za to tam byl můj fousatej dědeček, který se mne snažil posadit do kolébky pro panenky, což se mi dvakrát nelíbilo. Druhej den jsme se ještě zastavili u pradědečka a na večer jsme pospíchali se honem vrátit domů, abych si všechny dárečky mohla dát na hromadu a kochat se tím, kolik jich je.



Po nečekaných prožitcích, kterým se tedy jak už víme říká vánoce, mi zůstala spousta hraček a jiných dárečků. Především hned jeden takový červený mne pořád začali nutit k užití. Doteď mne učili pořádně sedět jen v židličce při jídle a teď mám sedět na takovém kastrólu pár centimetrů nad zemí. Ponižující! Ani rozhled z toho není! Aspoň že je na tom při tom sezení signál a tak alespoň se dá zavolat z mobilu. Občas když mne z toho kastrólu zvednou a podívaj se do něho, tak mne pochválí, někdy zase ne. Myslím, že to možná má s něčím nějakou souvislost. Ale hlavně, že je to baví ...
Taky mne posadili na takovou věc co se táhne. Ta se pro změnu jmenuje "sáně". To se mi moc líbilo, akorát z podvečerního výletu na saních nemám žádné fotečky, protože tatínek zapomenul doma foťák a musel mne vyfotit mobilem, což znamená hrozně špatnou kvalitu mé fotečky, za což se vám za tatínka omlouvám. Původně jsem ji sem ani nechtěla dát, ale když jiná není, tak co mám dělat ?! On se vůbec tatínek v téhle věci moc nevyznamenal. Táhnul sáně čím dál tím pomaleji a to na něj i maminka volala: "Ještě, ještě!" To už skoro bylo lepší, když mne pouštěli z toho malého kopečka. A ke všemu ani tatínek nezařídil to bílé po čem se jezdí na další dny a to jsem byla pořád hodná!
Jinak musím uznat, že ty vánoce mají určité kouzlo. I já, inteligentní holčička, jsem podlehla určitému druhu sentimentu a každý večer jsem si zarozjímala ve zšeřelém obýváčku u svítícího vánočního stromečku a pak si zatancovala při zvuku saxofonu, který vyluzoval americký symbol vánoc.



No a pak nadešel čas, kdy tatínek čím dál víc večer pošilhával po stromečku s tím, že by se už měl uklidit, že už je dávno nový rok a že to z chodníku vypadá divně, když pořád večer svítí. Maminka na to řekla, že se mi líbí, tak proč by nesvítil. Měla pravdu, krom toho mne děsil tatínkův argument, že ho zas za rok vyděláme. Teď když jsem si na ty světýlka zvykla, tak na ně mám čekat tak dlouho, jako celej můj dosavadní život ?! To tedy ne! Nakonec maminka pod podmínkou, že se ještě u něj všichni vyfotíme, svolila, mne navlíkli do šatiček, vyfotili jsme se a druhý den ráno, když jsem se probudila, tam už stromeček nebyl. Ale tatínek mne uklidnil, že si prý z toho nemám nic dělat, že za 14 dní mám narozeniny a to prý bude stát taky za to.