Už když jsme v Lipníku vystoupili z vlaku, tak jsme zcela jasně chápali, že to zas pro jednou bude zajímavé. Přeci jenom Lipník tehdy byl posádkovým městem a Barošíkovi vojáci salutovali. Měl totiž na sobě (dle instrukcí ze zvadla) uniformu po manželovi své bytné z Brna a svou vojenskou kariéru zahájil celkem skromně - jako plukovník. Uniforma byla tedy poněkud už staršího vzoru a přiznejme si, že Barošíkovi moc nepadla, ale moje vojenská lodička východoněmecké armády vedle ni bledla a hned na úvod jsem musel přiznat, že Barošík mne trumfl. Spolkl jsem porážku a vyrazili jsme směrem na Týn. Zde jsem pochopil, že zvadlem avizované setkání u praku v 20.30 nebude zas až tak horké, protože koho jsme nepotkali na nádraží, tak ten seděl v Týně v hospodě.
V sobotu ráno jsem vylezl z pelechu a šel se podívat z hradeb na východ slunce (ano, tehdy jsem prožíval nyní pro mne zcela nepochopitelnou dobu - večer na akcích chodit pozdě spát a ráno brzo vstávat). Tentokrát se vyplatilo, že už jsem setrval venku. Kolem půl osmé otřásli základami Široké rány - to Šéf budil osazenstvo petardami s vysvětlením, že to je dělostřelectvo a že už nás osvobozují. Mimochodem tento způsob se tak zalíbil Abému, že ho převzal a jinak už na Helfštýnech od této chvíle nebudil. Se Šéfem, Fozziem a s Barošíkem jsme se ještě domluvili, že seběhnem do Týna do obchodu dokoupit zásoby a že to ještě v pohodě stihnem do devíti, kdy se mělo začít harovat. Samozřejmě jsme nazpět šli zkratkou přes skály, kde mne pěkně chytla solidní dušnost a já s důvěrou šáhl do své kapsy pro spásný Berotec, leč místo něho jsem vytáhl malou kapslovou pistoli. Krve by se ve mně nedořezal! A to jsem tak spokojeně odcházel z hradu, protože kapsa byla na omak stejná, jako kdyby tam ten Berotec byl. Šéf s Fozziem se váleli smíchy, že prej takový pohled ještě neviděli a zatímco mne zanechali za sebou (zcela podle Šéfových tezí o selekci slabých jedinců přírodou), kladný hrdina Barošík mi doběhl na hrad pro Berotec. Opět se potvrdilo, že jedině na členy F.C.A. se člověk může spolehnout ;-). Šéf doteď u táborových ohňů, když plameny šlehají tak vysoko jako dosahuje harceřská sláva, dává k dobru historku o tom, že jsem se chtěl tenkrát nad těmi skalami zastřelit.
Zahájení pracovní činnosti jsem samozřejmě stihl. To by ani nešlo přijít o prestižní přerozdělení pracovní činnosti a neslyšet slova velkého Šéfa o tom, že opět patřím k makající elitě. Takže zatím co holky natíraly nějakým fujtajblovým nerezem vystavené kovářské cosi vevnitř na hradě a Šéf s Fozziem jim pomáhal a řídil to tam, nám obyčejným zbyla práce nad jiné důstojnější. Tu hromadu suti co jsme minulé dva roky vozili před hrad, tak tou jsme měli teď zarovnat terén před hradem. Teda až na Jiřího - ten byl dán k ruce kastelánovi a vždycky nám ještě nějakou suť na traktůrku přivezl, za což jsme mu za každé nové množství nahlas pěkně poděkovali. Jiří nám to samozřejmě ze slušnosti oplácel. Takže tu prestiž jsme si vychutnali ve složení: já, Barošík, Abé, Prcek a Kotě. Ke konci ale přeci jen přišel hrábnout lopatou i velký boss Šéf a i Jiří slezl ze svého traktůrku. Zde jsem taky poprvé zaslechl od Prcka jeho terminus technicus: "Kurva Abé, nemluv sprostě!". Krom toho tato akce je taky poslední, kdy na Helfštýně haroval. Po té co ho museli pak zdrátovat na chirurgii kouskama kovu, tak už dělával jen stavební dozor s tím, že má zakázáno dělat, jinak že mu seberou důchod.